Ahoj všichni!
Než začnu s článkem, tak chci poděkovat za milé komentáře u prvního článku. Někdo tam psal, že na pise.cz jsou hrozně milí lidé. I když mi tam napsali komentář jen tři lidé, tak jsem hned věděla, že to byla pravda. Že je tady určitě milý kolektiv-jestli se to tak dá říct. Nebo to možná byly jen ty tři slečny/paní/dámy...? Nevadí.
Za ty čtyři dny od prvního článku se toho stalo hrozně moc a zároveň se toho stalo tak málo!
Ani nevím, kde bych měla začít a to se s vámi chci podělit jen o jednu věc!
Už bych měla ale vážně začít psát.
2 MĚSÍCE V ANGLII?!
Asi vám musím říct něco-co mě hrozně bolí-abyste to pochopili. Před třemi lety moji rodiče společně s mou malou sestrou jeli na výlet. Já nechtěla a tak jsem zůstala doma. Jenže měli autonehodu a nikdo to nepřežil. Táta byl na místě mrtvý a máma zemřela při převozu do nemocnice. Sestra musela jít na operaci, která se podařila, ale říkalo se, že je následujících 24 hodin rozhodujících. No, a ty hodiny se rozhodly, že mi vezmou i sestřičku. Jak to tak píšu a jsem stoprocentně upřímná, stéká mi po tvářích více a více slz a najednou nevím, jestli nemám tohle celé smazat a nenapsat vůbec nic.
No a tak musím bydlet u babičky. Je to s ní fajn. Ví, že mě to s rodiči pořád bolí a ještě nemám zacelenou tu díru v srdci, kterou ani nikdy zacelenou mít nebudu. Z mého života vypadli dva nejdůležitější lidi a jedna nejlepší a nejmilovanější holčička. Ani nevíte co bych dala za to, abych je mohla ještě vidět; abych mohla slyšet jejich hlasy a zeptat se jich jak se měli v práci a ve školce.
Tak ale dost tohohle smutku. Měl to být pozitivní příspěvek a ne vylejvání nějaké puberťačky.
Takže. 1.4. (to už je duben?!) mi zavolala teta-mámy sestra-jestli bych za nimi nechtěla na nějaký čas přijet do Anglie kde ona bydlí se svým manželem a dvěma syny. Říkala jsem, že se musím zeptat nejdřív babičky a ona řekla, že s ní mluvila a můžu na jak dlouho chci. Navrhla mi třeba dva měsíce. Souhlasila jsem-není to ani málo, ani hodně. Už za týden odlétám! PaneBožeJáSeTakTěším!!! Samozřejmě nejsem moc nadšená, že tu musím babičku nechat samotnou a ještě přemýšlím, že si to rozmyslím...Ale tak...znáte to. Říkáte, že si něco rozmyslíte a pak to stejně neuděláte. Je jasné, že Bournemouth není New York nebo LA... Ale stejně se tam těším.
Ani nevím proč je to tak napadlo... Ale nijak mi to nevadí, naopak jsem ráda...
Jak si to teď ještě čtu jestli jsem tam neudělala nějakou velkou chybu, tak mi dochází, že to vyprávění o rodičích jsem nemusela zapojovat...
Ale jo, možná byste si říkali, proč se musím zeptat babičky a tak...
Takže to berte tak jak to je :)
Tak to byla taková maličkost, ze které jsem fakt šťastná a možná si budete říkat, že ten název k tomu vůbec nesedí, že tohle se nedá srovnávat se štěstím. Ale já z toho mám takovou radost, že si na to troufnu a štěstí tomu říkat budu.
XoxoDiary
P.S. Jestli si někdo bude myslet, že s rodiči kecám, tak si to prosím myslete ale nepište do komentářů. Z tohohle bych si srandu nedělala.